Nebojte, situaci řešíme společně (syn a vnučka), jen já píši do poradny. Trošku se bojím toho, kdo všechno může číst příspěvky, tak neuvádím záměrně přesné sumy za odhad bytu. Kdo se pohybuje po internetu, snadno si vygooglí cenu nerekonstruovaného dvoupokojáku a po odečtení 2/6 se dostane na cenu, za níž se jednopokoják nepořídí. Nebojte se, že bychom se sami po vhodným nemovitostech nedívali. A uvědomte si i to, že člověku, kterému táhne na osmdesát nemůžete změnit kompletně celý život. Smrt je natolik závažný zásah a pak být přesunut od všech přátel a známých do zcela cizího prostředí.... panelákové sídliště pro starou paní je jako přemístit toho chudáčka z Vesničkové střediskové ze vsi do města. A jen kvůli tomu, že nebyla sepsaná pitomá závěť. Za naše problémy může právě notářka, která chtěla neustále doplňovat různé dokumenty k výměnám bytů a abychom se vyjadřovali ke všem nesmyslům, které protistrana notářce zaslala. Družstvo samo už se vyjadřovalo 3x. A Vaše podivení se z toho, proš si dědeček (těžce nemocný) nevyřešil majetkové náležitosti, svědčí o tom, že se staršími lidmi nemáte moc co do činění. Dědeček své děti miloval, byl přesvědčený o tom, že jsou finančně zajištění a po babičce nic nebudou chtít. Stařecká naivita, bezmezná láska, důvěra v blízké a jejich morální kvality......? Možná od každého trochu. Měly byste si uvědomit, že se jedná o jinou generaci. Rozvody tehdy byly ještě považovány za ostudu a babičce by bylo žinantní po dědečkovi chtít, aby si vyřešil s příbuznými majetek. Navíc kdyby to po něm chtěla, dala by mu tím najevo, že opravdu umře. Jsou to tak citlivé věci, že se jim tedy divit moc není možné. I z mého pohledu by impluls žešit majetek po smrti měl vycházet od dědečka a ne od babičky. Jsem asi též v tomot směru ze staré školy. Dědeček byl nesmírně morálně založený člověk. Z toho mála, co měl, ještě měsíčně posílal příspěvky na nemocné děti, na postižené děti. Opravdu věřil, že jeho děti jsou na tom stejně a po babičce nebudou nic chtít. Podle sebe prostě soudím tebe. Ani sama babička neměla tušení, jak moc ji ti dva celý život nenáviděli. Je to jedno. Už se vyjadřovat nebudu. Nemám pocit, že smyslem poradny je obhajovat babičku, která nevyvinula na dědu nátlak, aby sepsal poslední vůli nebo že se znovu neprovdala za bezdětného muže. Škoda, že babi s dědou neměli společné dítě. To už by můj tatínek od těch dvou nemohl poslouchat, aby se nepletl do jejich rodiny.