Taky jsi nepsala co umíš, co jsi ochotná a schopná se případně (na/do)učit, to se pak těžko radí.
Snažit se vymyslet, co by bylo možné a ty abys jen říkala: tohle nejde protože, tamto nechci protože a tohle taky neumím a užit se nebudu ... to je spíš ztráta času.

Znám holku, co dělá jazykové korektury pro počítačovou firmu z domova, do firmy zajde tak jednou měsíčně na hodinu/dvě (a asi by ani to nebylo nutné). Vidí špatně, slyší ještě hůř a vzdělání má ze zcela jiného oboru (a má ZTP). V práci je spokojená, kolegové si ji pochvalují, vydělává si takhle slušně už spoustu let. (Umí slušně česky, dobře slovensky a postupně pochytila trochu odborného žargonu. S počítačem zachází na dobré uživatelské úrovni. Je kousek před starobním důchodem.)

Znám jinou holku, která je komplet slepá a přez počítač si vede e-shop, kde dodává po celé republice a vyřizuje objednávky ze zahraničí. Zákazníci převážně velmi spokojení, ona vydělává. Má na počítači zvlášní programy pro hlasový výstup, píše normálně na normální klávesnici. Opět s počítačem zvládá tak na dobré uživatelské úrovni. Podniká z domova.

Znám kluka, co má úplně jiné vzdělání a teď dělá IT na úřadě. Skoro všechnoi se naučil až na místě, za pochodu. Nejtěžší, co tam kdy tahal byly nějaké tonery a balíky prázdných papírů do tiskáren, případně klubko kabelů pro ethernet (ne, že by víc nezvládnul, ale nikdo po něm víc nechtěl).

Já se léta dobře živil jako programátor na volné noze, vše jsem se naučil sám, pracoval jsem z domova, k zákazníkům vyjížděl podle potřeby (v průměru tak asi ob měsíc?). Pravda, programování mám hodně nadprůměr a technické znalosti taky. Ale prakticky cokoli z toho bych nějak s odhodláním zvládnul i upoutaný na vozík a jedním okem a jedním použitelným prstem.

Tolik ke zdravotním omezením a k nezbytným kvalifikacím.